Love me extra on my bad days, please

6. june 2018 at 22:28 | Christina |  articles
Tak moc bych si přála být na nějakém místě, kde se nemusí nic řešit. Žádné problémy, žádná práce, žádné vztahy.. prostě nic. Možná by to byla jedna velká nuda, ale člověk by měl v životě klid. Nebaví mě řešit stále dokola nějaké problémy. Možná je to mnou. Za poslední rok mi přijde, že se ze mě stal úplně jiný člověk. Horší. Čím jsem starší, absolutně nevím, co chci. Chci mít vztah? Chci mít fungující vztah, skvělou práci a mít se dobře? Na tyto otázky si dokážu odpovědět, ale realita je bohužel jiná. Já se zachovám úplně jinak. Nemám určené žádné priority a ubíjí mě ta představa, kde teď jsem a čím si procházím.

Každý den je stejný jako ten předešlý. Většinu času trávím sama doma v pokoji a uzavírám se do sebe. Uzavírám se do sebe až tak moc, že mě samotnou to ničí. Nechci tak skončit. Nemám vedle sebe nikoho, kdo by mi řekl "konečně se zase postav na nohy a začni se sebou něco dělat". Prostě nemám a někoho takového bych k životu potřebovala, protože se poslední dobou opravdu nedokážu k ničemu přinutit.




Moje nadšení z toho, že už nebydlím v ČR, rychle opadlo. Přišla jsem o práci svojí vlastní vinou. Trestám se za to šíleně moc. Nevím, jak dál. Nedokážu se přimět něco dělat. Jediné, co ve mě ještě funguje jsou moje myšlenky, které mě vždycky ubíjely. Teď mě ubíjí ještě více. Bolí mě pohled do budoucnosti. Za to vím, že nesmím myslet na minulost, ale ta už není tak hrozná, jako je moje budoucnost. Proč? Protože v té budoucnosti nic nevidím, nevidím absolutně nic. Nedokážu si představit, jak to bude, co se mnou bude.

Nedokážu si vysvětlit, proč se ze mě stal takový člověk. Chci být jiný člověk. Chci se někam posunout a být aspoň na nějaký čas spokojená. Spokojená s někým, kdo by se mnou mohl mojí spokojenost sdílet a pomoct mi. Zjistila jsem, že nejsem zas až takový samotář.

fuhked: “­ ”

Před rokem jsem odjela sama (pozn. bez rodiny, přátel) do země, která mi vůbec nic neříkala. Myslela jsem, že toho vydržím více. Poslední 3 měsíce jsem byla ale v šíleném stresu a měla problémy. Nevím, jestli jsem si to v tu dobu vsugerovala, nebo to tak prostě bylo. Každopádně to na mě dopadlo takovým způsobem, že jsem musela odjet na nějaký čas domů. Myslela jsem si, že se to zlepší. Ani po návratu zpět se to nezlepšilo a já zase začala mít ty svoje stavy, že se mi nechtělo vstát ani z postele. Mám to i dnes. Je to šílené. Nechápu, proč to tak je.

Mám skvělou rodinu, pár přátel, ale nemám žádný osobní kontakt. Nepočítám to, co se dělo zde v IRL, to je zbytečné. Nechci se už k tomu vracet, protože je to jedna z věcí, která mě ničí, jen na ní pomyslím.


Bolí mě vědět, jaká jsem. Chci to změnit, ale jak?
 


Comments

1 Mia Mia | Web | 8. june 2018 at 2:41 | React

Každý chce být někým jiným, přeju úspěšné hledání sebe sama, doufám že to zvládneš, oklepeš se a zase budeš fungovat a jen ti chci říct, že všechny problémy se jednou vyřeší a každý občas udělá krok vedle

2 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | Email | Web | 8. june 2018 at 8:59 | React

Jo já toto vše našla ve Smrti

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.